4. ledna 2012 v 19:31 | Jana Elinor Poláčková
|
Je tomu už pár týdnů, co mě potkal takový zajímavý rozhovor.
Jedna známá, duše to nevinná a znalá pouze faktu, že recenzuji fantastiku, mi položila nezáludnou otázku: "Jaká je tvoje oblíbená spisovatelka?"
"Karen Traviss," odpověděla jsem bez zaváhání.
"Co napsala?"
"Myslíš z toho, co je přeloženo do češtiny? To snad jenom Trojitá nula a Přímý kontakt."
"Hm, podle názvu nepoznám, jestli jsou tam upíři nebo vlkodlaci..."
"Žánrově je to military sci-fi. Tam tohle nepobíhá."
Ehm. Ehm. Ehm.
Lidi, neštvěte mě.
Předsudky jsou strašná věc a nejstrašnější věc jsou předsudky oprávněné či aspoň podložené realitou a osobními zkušenostmi. Vzpomeňte si na snědé spoluobčany a jejich "diskrimináciji".
Problematika "ženského stylu" spisovatelek je podobného typu.
Statistikami podpořený předsudek, že knihu od ženské autorky si koupí jiná žena, zatím co po díle mužského autora budou chňapat příslušníci obého pohlaví, je natolik zažraná do obecného povědomí, až všem leze na nervy.
Vychází z jiného, též statistikami podpořeného předsudku, že ženy tíhnou k psaní romantiky, červené knihovny či aspoň sentimentálností. Případně knih pro děti.
Když se řekne "ženský styl", zpravidla se jedná o hraní si se slovíčky, zjemnělou lyričnost, postavy patlající se v emocích, důraz na vztahovou stránku věci.
Tvrdit, že neexistuje, je nesmysl - stejný, jako tvrdit, že psát žensky znamená psát špatně.
A stejný, jako tvrdit, že ženy takhle napsané knihy nechtějí (aspoň jednou za čas) číst.
A kde je poptávka, je i nabídka, a kde jsou nabídka s poptávkou, jsou i marketingové kategorie.
Musím to ale napsat natvrdo.
I když jsem žena, chci po protagonistech, aby v příběhu dělali něco jiného, než se muchlovali, muchlování zvažovali, hledali partnera k muchlování, nebo trpěli tím, že se musí bez muchlování obejít. Styl psaní mě zas až tak nezajímá, pokud je autor/ka schopný/á vyprávět v rámci daného žánru a za používání logiky.
Od hrdiny zachraňujícího svět prostě čekám, že se obejde bez krabičky s kondomy - a ne proto, že předpokládá, že kolegyně používá hormonální antikoncepci. Ale proto, že je to chlap, má své priority a ví, že napřed povinnosti. A navíc respektuje soukromí dámy, zaskotačit si přece mohou za stránkami knih, když na ně čtenář(ka) nevidí...
Jako autorka jsem v tomhle ještě radikálnější.
Když odečtu pana Aloise, čtenářsky jsem vyrůstala na Devíti lidožroutech a jednom slonovi darebákovi, mayovkách a verneovkách.
A někdy v třinácti, čtrnácti letech jsme se s bratrancem, s kterým jsme dávali dohromady nejrůznější příběhy, dohodli, že milostné zápletky mezi postavami prostě NEBUDOU. A pro jistotu nebudeme dávat přímo do příběhu ani moc ženských.
Když se na to koukám zpětně, byla to dobrá volba. Páchali jsme tehdy hrdinskou fantasy megalomanských rozměrů, se silným existencionalistickým podtextem, několika sitcomovými prvky, ultramarysueovitými hrdiny, nekromancií, programováním portálů, skoro všemocným temným pánem, tajnou gigantickou základnou uprostřed solné pouště, a z posledních sil vzdorujícími zbytky světlé strany (celkem to mělo asi 13 variant, z toho něco jako happy end či něco blízkého happy endu se konalo asi čtyřikrát) a zaplétat do toho ještě ženské... stačila upíří hrabata.
Upírská hrabata ze samostatné tvorby vypadla jako první, když nepočítám jednoho "fajn týpka", kterého jsem vymyslela ve snaze vnést do toho bordelu náznak realismu.
Jejich místo však něžné city mezi mužem a ženou/mužem a mužem/ženou a ženou nezaujaly.
Přemýšlím, v kolika mých povídkách - od doby, co jsem se dala v oblasti psaní dohromady a začala to myslet nějak vážně - se vyskytoval milostný motiv.
Ve Svíčce určitě, sice nevím, co s Kiku-sama v rámci "canonu" udělám, protože jsem stvořila postavu, co dokonale kazí prostředí plus mínus na staletí dopředu, neb není logicky zakotvená, ale jako postava se mi líbí. Stále a pořád. To samé platí o jejím vztahu-nevztahu se soudcem Iwakurou. Ti dva jsou dobrá dvojka, jenom jsem je tehdy neodhadla (a neodhadla a neodhadla).
Ale jinde... jinde se snad ani ženy neobjevují.
Až v jedné viktoriánské časovce a v jedné roztvořené science fantasy.
Stejně tak si nejsem jistá, v kolika pracech jsem se víc věnovala pitvání a prožívání emocí.
Hrdinům se vesměs dějí dosti ošklivé věci. Jenže se odmítají z toho zbláznit a nejlepší obranou je sarkasmus. Holt jsem dostala několikrát od života natolik přes ústa, aby mi došlo, že detailní vivisekce bolesti, depresí a dalších sympatičností nemají smysl. Navíc působí komicky, stejně jako patetické deklamace na bitevních polích.
Jsem smířená s faktem, že píšu věci, co většině čtenářů nepřipadají "ženské".
Jsem smířená s faktem, že "můj cílový čtenář" věří na "ženský styl psaní" a proto už z principu bude mít problém mi důvěřovat jako vypravěči.
Každopádně píšu texty, co mě baví, způsobem, jaký mě baví.
Příběhy, jaké by mě bavilo číst, kdyby je napsal někdo jiný.
A TO je to, co by (nejen) žena měla za psacím stolem dělat.
Jsem zvědavá, kdy někdo (ať už on, ona nebo hermafrodit) napíše military sci-fi s lykantropa a podobnými potvůrkami. :)