Vlkodlak v houští a upír v posteli aneb Paranormální romance

3. ledna 2012 v 19:16 | Jana Elinor Poláčková |  Úvahy nad psaním
O tom, že ženy nejsou tak docela na hodné a perspektivní chlapce, ví své už pohádka Kráska a Zvíře. Jenže zatím, co anonymní lidový autor vyprávěl moralitku o obludě Pravou Láskou proměněnou v prince, dnešní svět se na celou záležitost dívá podstatně cyničtěji. Fantasy čelí invazi sexu a vztahů chtivých upírů/vlkodlaků/padlých andělů... a nikdo netuší, jak ji zastavit.


Tento článek není zaměřen proti paranormálním romancím. Přestože k nim nechovám vřelé city (pokud nemám na mysli vřelé city inkvizitora k libri prohibiti), přečetla jsem jich docela slušnou řádku. Nad některými jsem se i bavila a ne právě špatně.
O literaturu se každopádně zajímám dost dlouho, abych věděla, že prostě mají na světě své místo, svoji příběhovou niku, v níž jsou zcela nezastupitelné.

Jenže paranormální romance se vyvinula jako subžánr literatury romantické. Lépe řečeno, vznikla jako následek brakového křížení mezi spekulativní fikcí a červenou knihovnou.
Jayne Ann Krentz, jež by mohla býti nazvána matkou zakladatelkou, se o subžánru vyjádřila následovně - "jsou to klasické historické romance, které se jen odehrávají v jiných světech".
Není to nevýstižné.
V historické romanci se to hemží lepými dámami, vilnými padouchy, statečnými šlechtici a jinou sebrankou, díky které se lépe vzdychá, achá a vyluzují zvuky roztodivné.
V paranormální romanci se pak na místě protagonistů ocitají... upíři, vlkodlaci, sukuby, inkubové, padlí andělé, cestovatelé časem, mimozemšťané, mágové a čarodějky. Dosaďte si, koho je vám libo. A protože fantasy má pověst obzvláště upadlého žánru, kde je navíc možné všechno... můžete hádat třikrát, kam odklidí knihkupec tu bandu nadržených paranormálních bytostí, aby neděsila babičky pátrající po některém ze spisků Vlasty Javořické.

Na(ne)štěstí si většina autorek (autorů je zanedbatelné množství) uvědomila, že čirá romantika může být jaksi málo. Začaly skutečné literární orgie. Paranormální romance se stačila zkřížit s young adult novels, urban fantasy, paranormální detektivkou, zombie hororem a ledasčím ještě. U sci-fi se oběťmi staly snad jen časovky, aspoň za něco můžeme být vděčni pověsti "mužského žánru".
U některých produktů křížení pak převažuje "fantasy" část literární genetiky. Anita Blake je především směska urban fantasy a paranormální detektivky, stejně tak Tina Salo nebo Mercedes Thompson.
Je fajn si uvědomit, že příběh, kde romantika slouží jen a pouze jako koření, není paranormální romance.
Dokonce ani příběh, kde je romantika velmi důležitá, nemusí být paranormální romance - to bychom za ni rovnou mohli považovat Silmarillion, Pratchettovu Pravdu nebo Zaslanou poštu, a tak dále, a tak dále.
Milostný motiv prostě červenou knihovnu nedělá. Ta se rodí z konkrétního příběhu a především jeho pojetí, způsobu, jakým autor tvoří děj, jak propracovává a rozvádí jednotlivé motivy.

Paranormální romance nás bude provázet ještě dlouho.
Může se nám to nelíbit, ale to je tak jediné, co s tím naděláme. Jejich právo na existenci je nezpochybnitelné.
Ale do regálů k fantasy prostě nepatří. I kdyby se nakladatelská a laická veřejnost postavily na hlavu a svorně si zatančily tanec hula-hula.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 3. ledna 2012 v 19:28 | Reagovat

Bohužel, v regálu s fantasy se ocitá až příliš často. :-(

(Nebo ještě lépe - vedle knížek od Stephena Kinga. To mám zase chuť tančit tanec hula-hula já.)

2 maglaiz maglaiz | Web | 3. ledna 2012 v 21:50 | Reagovat

[1]: A proto ses raději uchýlila do regálů s dětskou literaturou :-D

3 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 4. ledna 2012 v 3:49 | Reagovat

[2]: :-D

Hlod za 100 bodů, Maglaiz. :-D

4 Daletth Daletth | E-mail | Web | 4. ledna 2012 v 22:17 | Reagovat

Pěkný článek, ale mohu říci jen jedno: Ať už paranormální romance vznikly z čehokoli, dneska mají ve fantasy své místo, neboť obsahují silné fantasytvorné prvky...

5 Elinor Elinor | E-mail | Web | 4. ledna 2012 v 23:13 | Reagovat

Minimálně tam jsou ukempeny a dobrovolně se do regálu k romancím zpět nenastěhují. :)

6 Daletth Daletth | E-mail | Web | 4. ledna 2012 v 23:14 | Reagovat

[5]: Minimálně... :-D

7 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 24. února 2012 v 18:57 | Reagovat

[1]:

[2]: Nic proti tomu, že já se s Rafaelovou školou ocitla v policích s prvním čtením pro začínající školáky. A nikomu nebylo podivné, že má kniha přes 300 stran...

8 Elinor Elinor | E-mail | Web | 26. února 2012 v 10:41 | Reagovat

[7]: Asi jsem deformovaná vlastní první četbou, ale opravdu mi to nepřijde podivné.

Rafaelka je napsaná vcelku nekomplikovaným stylem, takže se dobře čte (žádná šíleně dlouhá souvětí a jazykové sofistikovanosti, prostě se vypráví příběh), má dětem přístupný příběh, je zajímavá, obsahuje prima mix snovosti a reálných problémů, co mohou vidět děti kolem sebe, funguje modelově, má velmi silný výchovný přesah, aniž by to ovšem komukoli vadilo... A navíc, je psaná tak, že se dá číst nahlas a je to zcela OK. Což u naprosté většiny dospěláčtějších knížek není.

Natrefit na Rafaelovu školu v době mého prvního čtení místo na první albatrosí (?) vydání Kronik Prydainu (+ mayovky + verneovky + hlavně na leccos dalšího), tak se dlouhodobě neperu s několika problémy.
Ono si dítě tak do půlky až dvou třetin první třídy samo moc nepočte, hlavně předčítají rodiče (moji to nedělali), knížky objeví de fakt až když se naučí číst si potichu - a pak na rozsahu zas až tolik nezáleží, ne, když se čtenář chytne drápkem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama