To zvládne i cvičená opice

8. prosince 2011 v 22:49 | Jana Elinor Poláčková |  Recenzování
Recenzovat může i cvičená opice! Názor je to sice kontroverzní, na popularitě mu to však nijak neubírá. Často se vyskytuje v diskuzích na jednotlivých webzinech a pod svou vlajku stmeluje jak nekritické fanoušky zdrbaného titulu, tak milovníky vybroušených literárních pokroutek znechucených nedostatečným strháním krmného čtiva - již z principu.

Ti, kdo jej zastávají, si často neuvědomují, jaká je úloha recenzenta. Nemá pět ódy či vršit sofistikované sarkasmy, ale seznámit čtenáře s knihou. Takovou, jaká se mu zdá být, a ideálně i takovou, jaká je.
Zní to jednoduše? Pak laskavě odložte iluze v šatně. Spolu s poznámkami o cvičených primátech.


Přestože věřím, že můj oblíbený publicistický žánr vznikl jako vedlejší produkt swingers party čtenářského deníku, literární kritiky, eseje, PR článků a zjevené pravdy, uznávám, že recenzovat není zrovna legrace.
Už vidím ta povytažená obočí.
Cože? Ona není legrace dostat knížku zdarna a vypotit k ní pár vět?
Tedy, ano, vraťte se do pomyslné šatny. Tohle je také iluze.
Technicky vzato není problém si sednout k počítači, zapnout textový editor a zplodit pár vět o knížce. Ale těžko to bude recenze. Ta totiž funguje jako souvislý text představující autora a knihu, má nějakou strukturu (ideálně i myšlenku), a hlavně - stojí na argumentech, které by její autor dokázal uhájit i před koncilem v Kostnici.
"Huse! Proč tvrdíš, že autor przní jazyk český?"
"Protože nerozlišuje mezi měkkým a tvrdým i. Na stranách 150 až 210 chybí veškerá interpunkční znaménka. Že je mimo schopnost spisovatelovu rozlišení nábodeníček dlouhých a krátkých, raději mluvit nebudu. To vše ze stránky pravopisné. K obsahu se vztahují jiné výroky, jež byly vašimi ctihodnostmi označeny jako důkazní materiál pro další přelíčení."
Pokud máte štěstí, vždy se může objevit někdo, podle nějž buď sjíždíte veledílo tisíciletí, nebo naopak blahem ucvrnkáváte nad totálním brakem, - a pocítí potřebu šířit osvětu. A co hůř, je dosti možné, že bude mít pravdu. Nebo svým způsobem pravdu. V takovém případě můžete dělat jediné, a to kultivovaně diskutovat (od toho tu jsou argumenty) a hájit svá stanoviska.
(Pokud máte smůlu, buď vás nikdo nečte, nebo mu nestojíte za komentář, nebo vám stoupne návštěvnost na základě množství odkazů typu "ten úlet si prostě MUSÍŠ přečíst!".)

Asi nejspolehlivější způsob, jak se vyvarovat podobných nepříjemností, je držet se známého imperativu "piš jenom o tom, o čem (aspoň něco) víš". Recenzent by měl mít načteno. Natolik, aby se dobře orientoval v žánru a jeho kategoriích. Máloco zadělá na faux pas tak spolehlivě jako vynášení podprůměrné fantasy pro teenagery mezi nesmrtelnou klasiku fantasy (ať žije Eragon).
Minimem je znát význačná díla a vědět, proč jsou význačná.
Nebýt v šoku z existence autorů jako Asimov, Clark, Herbert, Tolkien, Moorcock, Le Guin, Strugačtí, Card, Martin... jejich spisy by měly být pro recenzenta fantastiky víc než pouhý seznam titulů bez konkrétních představ a asociací. Vyjadřovat se k literatuře, to znamená znát kořeny, tradice a opory. Na základě čeho by bylo možné zaujmout stanovisko čerpající z něčeho víc než jenom z povrchních a subjektivních dojmů?

Otázka objektivnosti je obecný problém. Recenzent se totiž snaží co nejnestraněji zprostředkovat svůj (logicky zcela subjektivní) prožitek z četby. Pochopitelně by měl ke knize přistupovat otevřeně, prost předsudků, vyzbrojen svým odhodláním, pevnou vůlí, zápisníkem a souborem předchozích čtenářských zkušeností a znalostí. Jenže už v tom posledním se schovává kámen úrazu. Každý totiž preferuje něco jiného.
Je fajn vědět, čemu (a proč) dávám přednost.
Ještě lepší je se z toho poučit a zohlednit to při výběhu titulů. Jak mám psát o romancích, když o nich prakticky nic nevím? Jak mám rozpoznat kvalitu military sci-fi, když se neustále divím, proč se tam všichni oslovují hodnostmi a tápu, kteráže ta šarže je vyšší? - Největší hloupost, jakou může recenzent udělat, je dobrovolně si zvolit titul, kterému nemá podle svého názoru šanci porozumět. Jediné, co jej v takovém případě obhajuje, je záchrana světa či šéfredaktor neštítící se masakrování roztomilých králíčků.
Recenze by neměla stavět na stanoviscích LÍBÍ - NELÍBÍ. Mnohem důležitější je si vytvořit představu, kdo je autor, pro koho píše, a co chce říct. A pak se zamyslet, jak moc se mu podařilo splnit nastavené cíle. Na tomhle základě je možné začít pracovat s dojmy a pocity. Dříve však nesmí vstoupit do hry.

Když jsem loni v říjnu začala recenzovat pro fantasya.cz, moc jsem toho o recenzování netušila.
Dobře, nevěděla jsem o něm vůbec nic, a když se ohlížím zpět, žasnu, že jsem se do recenzentské soutěže skutečně přihlásila za střízlivého stavu.
Rubrika "O recenzování" vychází z rubriky, kterou jsem si psala na svých webových stránkách, a která nepřežila jejich překopávání. Ráda bych napsala, že jejím cílem je pomoci nováčkům na poli tohoto publicistického žánru. Jenže nejsem naivní idealista, vím, že patent na pravdu nevlastním a pořád se toho mám hodně co učit. Takže víc než oč jiného jde o shrnutí mých názorů a zkušeností. Doufám, že někomu snad k něčemu bude. :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 8. prosince 2011 v 22:50 | Reagovat

Aneb proč mít dva blogy, z toho jeden, v kterém neumím pořádně formátovat, když můžu mít jeden... :)

2 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 21:44 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama