Kniha na pitevním stole aneb Hladová přání trochu jinak

8. prosince 2011 v 22:55 | Jana Elinor Poláčková |  Recenzování
Je tomu hezkých pár týdnů, co jsem při úklidu třídila stohy ručně psaných poznámek a chystala je do pěkného balíčku směr kontejner na recyklaci papíru. Náčrty vět, výkřiky do tmy, nejrůznější prapodivné kaligrafie, z nichž by prostě kálel pes. Nevyznali by se v nich ani všichni čtyři bohové chaosu dohromady. Ano, mé staré poznámky ke knihám, které se již dávno přetavily do podoby recenzí. Až na výjimky nešlo o nic peprného, spíše o horu sentimentálních vzpomínek. A jen tak se mi v hlavě uhnízdila vize, že dost bylo teoretických statí. Že nejlepší by bylo vyhlédnouti si vhodnou oběť a ukázat ji v rozpitvané verzi, předtím, než se všechny poznámky přetaví do podoby celistvého textu o knize.


Nápad to skutečně NEBYL špatný.
Jen měl několik háčků. Za hlavní z nich bych považovala slušné vychování. Přece jen, nehodí se ukazovat literární střeva bez souhlasu autora. Ono je to sice písmenko sem, písmenko tam, ale v literárním světě se přece jen zachovává jakési dekorum a pracovní poznámky se vyznačují akutním nedostatkem soudnosti a pudu sebezáchovy. Většina z nich není z podstaty věci zveřejnitelná.
Nakonec jsem se zamyslela nad vhodnými oběťmi a z aktuálně recenzovaných titulů spočinul můj zrak na Hladových přáních. Konec konců, autorku znám osobně, nedá se čekat, že by mi vynadala do ošklivých káčátek... stačilo se zeptat, doprovodit to varováním a souhlas na sebe nedal dlouho čekat.

POZN: následující text vychází z torz rozšířených asi po čtyřech sešitech, jednom vypraném poznámkovém bloku a několika papírech, ilegálně se potulujících ve sloze s účetnictvím. TAKHLE by vypadal, pokud bych všechny poznámky dala na jeden papír a do logické struktury k tomu.
A jen takové varování - pozor na případné spoilery. :)


Hladová přání

Stručný děj (wo co gou):
Jukata je schovankou Atalana, jednoho z nejmocnějších podmořských mágů - a důležitou součástí jejího světa je i Atalanova přítelkyně Zorena a její adoptivní syn Femorian, který "randí" s Atalanovou sestrou Kardeou (důležitá poznámka: tohle jsou ostatní významné postavy).
Jukatě se podařilo najít výsledek magického experimentu vydávající se za skřítka plnícího přání způsobem něco za něco (čti: přání za pár kapek krve). Protože je to malá holčička a připadá si zanedbávaná, dostává se rychle do koloběhu závislosti a ztrácí kontakt se svým okolím.
To je z toho docela nešťastné (když už si všimne, je zaneprázdněno vedlejšími produkty Jukatiných přání) a snaží se situaci řešit. Čarodějové postupně zjišťují, co se stalo, a snaží se to celé zastavit.

Žánrové vymezení:
S největší pravděpodobností následek autorčiných obskurních experimentů a mezisubžánrového křížení. Protože se vyskytují
- nepřehlédnutelné rysy konverzační komedie (dialogy mezi dospělými postavami, způsob, jak sipřihrávají repliky)
- dark fantasy prvky (kulisy)
- psychologické drama (Jukatina dějová linie)
- cosi extrémně těžko pojmenovatelného, co zavání tím lepším z Příběhů ze země Anthropos a některými silnějšími věcmi z Narnie (konečné řešení přízraků díky vyvolávání pocitu přirozeného štěstí)
!!!!!!!!ABSOLUTNĚ SE NEJEDNÁ O ČERVENOU KNIHOVNU ČI NĚCO ČERVENÉ KNIHOVNĚ BLÍZKÉHO!!!!!!! - součástí děje sice jsou vztahové peripetie mezi čtveřicí protagonistů, ale hlavní hrdinkou je ještě-ne-tak-zcela-dospívající-dívka a ONA je ve středu pozornosti. Vztahy jako takové i jejich problémy jsou spojené se světem dospělých, který je malé Jukatce v zásadě cizí.

Námětové vymezení:
Hladová přání mají podobné téma jako povídka Petry Neomillnerové, Zmetek z temnoty - holčička ignorovaná okolním světem začne vytvářet obludy, které ostatní ohrožují.
Zatím, co Neomillnerová vypráví příběh z pohledu zaklínačky Loty (tedy troubleshootera), pracuje s motivem odloženého dítěte tvořícího z hlíny "hračky", a žene to celé do co nejvyhrocenější situace, Tereza Matoušková se soustředí na postavu Jukatky a jejích emocí. Obludy vznikajá jako vedlejší produkt holčiččiny závislosti na "skřítkovi plnícím přání" a její troubleshooteři jsou lidé z bezprostředního dívčina okolí.
U Loty (jako vnitřně neangažované osoby) naprosto připadalo v úvahu zabití dítěte jako menšího zla a právě to (spolu s myšlenkou o tom, že zlo vychází ze zanedbání, přezíravosti a lhostejnosti) vede k emocionálnímu vnímání povídky.
V Hladových přání je Jukata obětí nedostatku času svých poručníků a "špatné společnosti". Celou záležitost řeší její blízcí, jejichž lhostejnost je jiného druhu - lhostejnost někoho, kdo má svých starostí dost, kdo sice pro dítě dělá to nejlepší, co ho napadá, ale nedochází mu, že to třeba nedělá nejlépe. Vnitřní akcent příběhu pak stojí na podobných emocích, jaké jsou zachyceny v Mementu nebo v My, děti ze stanice ZOO. Hladová přání nejsou syrová a nemilosrdná, ale spíše rodinná.

Jazykové vymezení:
Tereza Matoušková používá jednoduchou, přímočarou češtinu. Často staví na pro žánr nepříliš typických obratech, nebojí se použít nadsázku.
Po slohové stránce přepíná mezi zaujatým vypravěčem (na Jukatu zaměřené pasáže) a nezúčastněným, škodolibě se bavícím pozorovatelem. Občas to vypadá na latentní schizofrenii.
Stylově mám z knihy pocit, že něco podobného by mohlo vzniknout, kdyby se Petra Neomillnerová a C.S.Lewis spolu ožrali v hospodě a ještě pod obrazem spáchali spoluautorský projekt.
Tenhle postřeh je recenzně zcela nepoužitelný, protože většina lidí si představí pod označením C.S.Lewis "křesťanskou fantasy" a Hladová přání křesťanská nejsou ani stopově (na rozdíl třeba od Pána prstenů).
Také se nedá říct, že by Matoušková měla systematické rysy "C.S.Lewise zcela zesvětštěného" - pouze používá podobný styl rozpletení problémy a velice lewisovská je scéna Zoreniny pohádky. Paradoxně to ladí s drsnějšími prvky příběhu. Celé je to vlastně jen sotva postřehnutelný podtón typický pro Hladová přání. Asi to vychází z námětu a z tématu knihy, protože její ostatní tvorba tento nádech postrádá. Každopádně právě to v mých očích dělá z Hladových přání velmi zajímavou knížku.

Cílová skupina čtenářů:
Hladová přání původně vycházela jako povídka na pokračování na autorčině blogu. Cílovými čtenáři tedy byli především návštěvníci blogu a znalci jejích předchozích povídek a podmořských novel.
Hladová přání počítají s čtenářem, který ví, že se text nesmí brát smrtelně vážně, a že mixování situační komiky se může naprosto v klidu střídat se zcela seriózními mrazivými pasážemi - a kterému nepřijde divné, že se tak děje.
Jako ideálního čtenáře vidím dívku ve věku 13 - 16 let, bez klasického literárního vzdělání, aktivně čtoucí, se spíše odtažitým vztahem k "literárním trendům" typu Stmívání - a dítko elektronického věku. :)

Serious-meter:
Jak moc jsou Hladová přání myšlena vážně? - To je dosti dobrá otázka.
Především, Tereza Matoušková není NECHTĚNĚ vtipná. Prolínání vážně míněných a nevážných scén je autorský úmysl. Takže je důležité se přenést přes bezprostřední sousedství emotivně vypjatých drasťáků, které se v průběhu odstavce přesmyknou na situaci jako prchlou ze sitcomu.
TOHLE ale není problém, napřed to sice škube v zorničkách, nicméně člověk si zvykne vcelku rychle. Průšvih je následující: "komické situace" v Hladových přáních dělíme na zábavné, rušivé a na zabití. A "no, ale jako proč ne".
Zábavné je, když se Femorian snaží utěšovat Kardeu, jejíž šatník padl za oběť hlodavcům a flakon s voňavkou byl obohacen o tchoří extrakty.
Rušivé je, když Atalan se Zorenou řeší anální kolíky, štěňata a zlé královny.
Na zabití je, když dojde ke scéně Femorian, Atalan a válec s potvorou. Nebo když Atalan Kardee radí ohledně utužování vztahu.
(Ano, rušivé a na zabití mohou být často dokonalé a dokonale napsané situace, které se však tlučou s příběhem. Zejména ty na zabití v textu působí jako kopnutí do koulí.)
A "no, ale proč ne" je, když čarodějové pobíhají po lese a vyřvávají podmořskou obdobu vánočních koled, protože to zabírá proti obludám. Autorka tohle zvěrstvo naštěstí podchytila dostatečně dobře na to, aby bylo akceptovatelné a všeobecně přijatelné.

Hodnocení:
82% podle elinoří stupnice =)
Není to TAK dobré jako povídka z Dálnice ke všem čertům, ale je to podstatně zajímavější než Kdo se bojí mauší, Kdyby byl příběh víc sladěný a vypilovaný... =)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wraiths wraiths | 9. prosince 2011 v 8:12 | Reagovat

"Nebudu přidávat komentáře." Tohle jsem si předsevzal, ale... Vždy mě něčím překvapíš! Mile. :-)

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 9. prosince 2011 v 10:41 | Reagovat

Já už z tebe normálně blázním. Hádej o čem se mi dneska zdálo? Že si dělala porotkyni a rozebírala mi jakousi povídku! :-D

Jinak koukám, že Kerdea je vděčný objekt na komolení jména - Kardea, Kordea, Ardea... Přemýšlím, jestli to některý z recenzentů vůbec napsal správně. (Fanoušky, kteří četli i předchozí malonáklady, nepočítaje, i když i tam se, tuším, někdo sekl.) :-D

Další oblíbenou mýlkou je - Jukata, schovanka velekněze Femoriana. Což je celkem s podivem, vzhledem k tomu, že vztah Jukaty a Atalana je de facto jedním z ústředních motivů. :-)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 4. ledna 2012 v 21:02 | Reagovat

jej... tipovaná cílová skupina o celých deset let mimo mě a já to tak baštila už od prvního vydaného článku! =D

jinak tenhle pohled pod pokličku je velice zajímavý =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama