Jak na povinnou četbu?

12. prosince 2011 v 15:41 | Jana Elinor Poláčková |  Elinoří poznámky



Jen si to zkuste. Zadejte si do vyhledavače "jak na povinnou četbu" - vesměs na vás zavyjí stránky o stahování obsahů z internetu, jaká je povinná četba hrůza, případně odkazy na audioknihy na webu českého rozhlasu.

Což o to. Audioknihy jsou fajn, dobře se u nich umývá nádobí a páchá jiná činnost nezbytná pro údržbu domácnosti (tolik materialistický pohled osoby nebydlící u rodičů).

Ale... co ten zbytek?




Je tomu pár let zpátky, co jsem si musela vést čtenářský deník a "zápolila" se seznamy povinné a doporučované četby. Myslím, že podobná katastrofa - srovnatelná často jen s obsahy knih v učebnicích literatury - potkala každého, kdo kdy navštěvoval české vzdělávací ústavy. I proto, že když se to zkombinuje, lze střední školou prolézt s papouškováním dávno zažitých dogmat.

Na tom, konec konců, staví i to stahování. Pokud to děláte jen trochu inteligentně, projde vám to. Většina učitelů schválně nebude vrtat ve vaší práci a přidělávat si tak dřinu navíc (nemluvě o tom, že někteří víc než nabiflované obsahy nevedou a jejich vlastní zkušenost s knihami se pohybuje kdesi kousek nad zápornými hodnotami). Bohužel.

I když vynechám otázku férovosti, obšlehnout cizí práci totiž naučí jen jedno - neučit se. Připraví člověka o zkušenosti, které mohl získat, o dovednosti, jež mohl rozvíjet. A pak se všichni diví, že čtenářská gramotnost a kritické myšlení není právě nejslavnější...



Navzdory své averzi k seznamům, stahování a učení se nazpaměť jsem se školní četbou nikdy neměla problémy. Ne toho klasického druhu.

Je to věc, za kterou vděčím své rodině - a díky které jsem špatný filmový a seriálový divák. U nás doma se prostě četlo. Díky tomu se mi v hlavě zabudovalo schéma "četba = běžná volnočasová aktivita". A protože kvůli rozsáhlosti a obsahu domácí knihovny byly nastaveny přísné mantinely, co NESMÍM číst, v probouzení čtenářské vášně sehrál roli i faktor zakázaného ovoce (upřímně, neznám moc lidí, co tímto stylem přečetli prakticky kompletního Jiráska).



I v případě povinné literatury mi připadá, že nejhorší je smrt z vyděšení. Jsou to jenom knížky. Není potřeba se jich bát. Když se nad tím zamýšlím, přijde mi, že stačí se řídit následujícími body:



1. Lidé, čtěte. Zapomeňte u toho na oficiální výklady. Místo toho přemýšlejte.

Pokud můžete, čtěte konkrétní tituly dříve, než budete MUSET. Jakmile se daná kniha začne objevovat v probírané látce, dozvíte se, jak ji správně máte vnímat, nebo spíš - jak je zapsaná do obecného povědomí. A pak hltat písmena s otevřenýma očima, to je složité asi jako "nemyslet na růžového slona".

A výsledek vlastního, nezávislého skutečně může stát za to, protože...



2. Seznamy povinné četby skutečně skrývají netušené poklady.

Třeba takový Jirásek (po mnoha peripetiích patří mezi mé oblíbené autory) by si zasloužil rehabilitaci - a interpretace Zdeňka Nejedlého definitivní kremaci. Čítankoví autoři se dostali do čítanek (povětšinou) ne protekcí, ale proto, že prostě uměli.

Na druhou stranu, větší příčetnost při výběru titulů ze strany učitelů by byla fajn. Babička Boženy Němcové je naprosto epesní, ovšem pokud je čtena dostatečně zralým čtenářem, případně dětmi do deseti let. Průměrný puberťák mnohem víc ocení její povídky.



3. Kdopak by se literární teorie bál? - Aneb trocha bulváru neuškodí.

Spolehlivý způsob, jak narušit krustu "nuda, šeď, nuda, šeď, bleeeeee", je dostat se blíže k pramenům. Každá kniha a každý autor vyrůstají z určitého podhoubí, z konkrétní situace, myšlenek, náhledů. Neuškodí je znát, či se v tom aspoň zkusit zorientovat.

Historické a literární rozbory jsou fajn. Hlavně ty nezávislejšího typu.

Životopisy spisovatelů jsou prima.

Paměti ještě lepší.

A v nejhorším případě existují i romány a povídky, v nichž páni autoři a paní autorky fungují jako postavy... i když. Tady bych měla sklony vypustit z vodítka kritické myšlení. :-)

Tohle vše ale dostává spisovatele takřka na dosah ruky. Bez ohledu na dobu hrobní rotace nad tím, co o nich vypráví většina češtinářstva. Ve chvíli, kdy mezi takovými ruchovci, lumírovci či jinou podobnou sebrankou máte své oblíbence (a také ty, kterým příliš nefandíte), jsou náhle živější a... zábavnější. Skutečně. :-)



4. Nechte si poradit.

Sdílená čtenářská zkušenost dostává požitek z knihy na jinou úroveň, vím, o čem píšu. Zkušenější čtenář, zejména zkušenější čtenář, který zná váš vkus, dokáže poradit, kde začít. V případě Jiráska - nemá smysl lámat přes koleno Temno nebo Psohlavce, když existuje útlá novelka Z Čech až na konec světa, Filozofská historie, povídka Záhořalský hon, nebo třeba Na dvoře vévodském či drsnější V cizích službách...



A vůbec - jaká je vaše zkušenost se školní literaturou? :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. prosince 2011 v 17:02 | Reagovat

Četl jsem, čtu a čísti budu.
Čtenářské deníky jsem, k nelibosti učitelů, flákal.

2 Lily Avril Lily Avril | Web | 12. prosince 2011 v 21:54 | Reagovat

Ahojky máš moc hezký blog. Rozjíždím nový blog o Avril Lavigne pokud bys měla zájem tak se ke mě koukni a zanech komentík díky moc :)

3 Matthias Matthias | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 14:20 | Reagovat

já jsem ji přečetl téměř komplet a hlavně protože jsem chtěl :)

4 Angie Angie | E-mail | Web | 26. prosince 2011 v 1:45 | Reagovat

Mám to stejně jako [1]:. Bohužel školní literatuře se vyhýbám. :X :D

5 S. S. | Web | 30. prosince 2011 v 20:56 | Reagovat

Myslím, že v povinné je tolik skvělých knih, že si člověk nemusí stěžovat. Mám do maturity asi čtyři roky a čtu jako o život už teď..

6 myanmar myanmar | Web | 2. ledna 2012 v 18:08 | Reagovat

Já měla s povinnou četbou to štěstí, že jsem ji měla vždycky přečtenou dřív, než se z ní stala povinná četba - a tudíž nebyl takový ten klasický "odpor" z nálepky "musíš přečíst".
Co se týče čtení, byla jsem fakt mimoň :D Nikdy nezapomenu, když na základce (cca 3.třída)  probíhaly soutěže o co největší počet přečtených knih a já do nich běžně přispívala díly jako Továrna na Absolutno, Lovci mamutů a Divá Bára :D

7 já | Web | 20. února 2012 v 0:06 | Reagovat

Jojo, dlouho jsem nechápala, jak může mít někdo s literaturou problémy... má kariéra zuřivého čtenáře začala pořádně až ve třetí třídě, na základce mě ale vždycky strašně štvalo společné čtení. Jednou se mi ve druhé třídě povedlo přečíst celou dvoustránku Honzíkovy cesty, než spolužák přeslabikoval větu. A když jsem tak během čtení přečetla Robinsona i Lovce mamutů asi třikrát, už mě to opravdu nebavilo. A tak jsem už na základce přišla na to, že asi nejsem normální...:D
Teď už ale moc číst nestíhám, neboť vychází příliš mnoho seriálů. Proto jsem jako možná jediná ze třídy ráda, že máme deadliny na knížky, protože tak se aspoň dokopu je přečíst... a baví mě to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama